V posledních dvou letech se v souvislosti s Brexitem
hovoří ve společnosti hodně o Velké Británii. I my
mlékaři se na toto téma často bavíme a rozebíráme dopady
britského vystoupení z Evropské unie na mlékárenský
sektor. Obě strany jsou totiž vzájemně v mlékárenství
velmi provázány a určitě tímto britským rozhodnutím
dočasně utrpí mlékárenství na obou stranách. Když jsem
přemýšlel o nové kapitole "Putování za sýry", napadla mě
právě kvůli Brexitu Velká Británie, o jejímž sýrařství jsem
zatím mnoho nevyprávěl. Letos na podzim, když jsem do
jedné její části zavítal, konkrétně do Belfastu v Severním
Irsku na Světový mlékárenský summit IDF, a při té
příležitosti se setkal s mnoha zajímavými místními sýry,
řekl jsem si, že už je na čase se do "britsko-irské" kapitoly
konečně pustit. A že je skutečně o čem psát, jsem naznal,
když jsem zde sýry nedávno ochutnával.
Popravdě řečeno si
je nutné přiznat, že když
se lidé baví o sýrech, přichází
jim na mysl obvykle
Holandsko, Švýcarsko,
Francie a Itálie, ale Velká
Británie nebo i Irská
republika se tam nachází
spíše sporadicky. Je to ale
škoda nebo přinejmenším
chyba, protože Britské ostrovy oplývají neskutečně širokým
a jedinečným sortimentem sýrů, ve vysoké kvalitě a zcela
charakteristických znaků, z nichž mnohé se rovněž staly celosvětově
proslulými. Vezmeme-li si např. tradiční čedar, pak je
třeba uvést, že se jedná o současně nejrozšířenější a nejvíce
vyráběný sýr na světě vůbec. Ale začneme nejprve všeobecnou
sýrařskou historií této zeměpisné oblasti.
I když by se dalo podle archeologických nálezů na Britských
ostrovech usoudit, že se zde se zpracováním mléka na
tvaroh a sýry započalo již asi 2 000 let před naším letopočtem,
skutečnou výrobu sýrů tu však rozšířili teprve Římané. Sýr,
který byl součástí jídelníčku římských legií, nebylo možné
vozit z pevninské Evropy, a tak si ho zde museli Římané začít vyrábět sami. A to, že se sýr v angličtině označuje jako "cheese",
má vlastně také souvislost s Římany. Slovo "cheese" je totiž
odvozeno od latinského "caseus", které označovalo právě sýr.
Od doby římského působení nastal další významný rozvoj
místního sýrařství až ve středověku, a to zejména v cisterciánských
klášterech. Ke zprůmyslnění výroby sýrů pak došlo v 18.
století v souvislosti s průmyslovou revolucí. V té době se začaly
zakládat první "creameries" a "dairies", jak se v obou případech
říkalo mlékárnám a sýrárnám. Sýry se postupně staly
výhodným zbožím, se kterým Anglie, Skotsko i Irsko obchodovalo
po celém světě. V novodobé historii si britské sýrařství
prošlo celou řadou krizí i naopak obdobím rozkvětu, ale v tom
si je už podobné vývoji v dalších evropských zemích.
Nejrozšířenějšími sýry Britských ostrovů byly a přetrvává
samozřejmě čedar a "modrý" Stilton, ale jinak se po ostrovech
vyrábí více než tři sta druhů neskutečně rozmanitých,
ručně i průmyslově vyráběných sýrů. Bohužel přísné a často
nepochopitelné předpisy Evropské unie výrobu některých
z nich nepovolují, čímž hrozí jejich zapomenutí. V tomto případě
může právě Brexit ovlivnit i to, že se výroba některých
tradičních regionálních řemeslných sýrů v malém rozsahu
třeba opět obnoví.
Zvu vás tedy nyní na kulinářskou cestu pestrým světem
anglických sýrových specialit. Nechte se, stejně jako nedávno
já, inspirovat jejich chutěmi, vůněmi, ale i jejich tvary.
Cheddar
Kořeny výroby sýrů podobných čedaru se nechají vysledovat
už v době přítomnosti starých Římanů na ostrovech,
skutečné první zmínky o sýru s označením Cheddar jsou ale
zaznamenány až v 16. století, kdy se sýr produkoval poblíž
vesnice Cheddar Gorge v hrabství Somerset. Původ sýra ale
není přímo v této vesnici, nýbrž v nedaleké vsi Mendip Hills.
Postupně se výroba sýra rozšířila po celém území Británie
a Irska a následně se odsud dostala v různých modifikacích
i do dalších zemí světa. Bylo to zejména díky anglickým emigrantům,
kteří si do svých nových domovů na nových kontinentech,
ať už to bylo v Austrálii, Americe nebo v Africe,
přiváželi také svoje recepty na výrobu sýra. To však neplatí
ale zcela pro původní, tradiční Farmhouse Cheddar, jehož
výroba a znaky jsou v jiném prostředí téměř nenapodobitelné.
Rozdíl spočívá v původu mléka, plemenech dojnic a kvalitě
krmení. Mírné klima, ale zejména zelené louky a mokřiny
vápencové vrchoviny Somerset poskytují pasoucím se dojnicím
vydatnou a šťavnatou píci, která je základem mimořádné
kvality jejich mléka vhodného k výrobě těch nejlepších
čedarů. Z plemen krav se nejčastěji chová dobytek Ayrshire,
ale k vidění jsou čím dál více také černé holštýnky dovezené
z Fríska.
Při farmářské výrobě
se původně vycházelo ze
syrového mléka bez tepelného
ošetření, dnes ale i na
statcích čím dál více používají
šetrnou pasteraci. Po
ní se mléko zchladí na teplotu
okolo 30 °C, zasýří přírodním
telecím syřidlem
tak, aby proces synereze trval asi 45 minut. Vzniklá tuhá sýřenina
se poté pokrájí na malé kousky, které se ve směsi se syrovátkou
dohřívají na teplotu asi 39-40 °C a dále dokysávají. Po
dosažení optimální kyselosti se sýřenina rozkrájí na větší kusy
a ty se pravidelně po dobu několika hodin překládají. Sýrová
hmota při tom dále prokysává a zvyšuje se také její sušina.
Následně se tyto sýrové bloky prosolí a rozemelou. Tomuto
charakteristickému výrobnímu procesu mletí a solení, který
probíhá před formováním, se říká čedarování. Prosolené
a namleté zrno se následně formuje do velkých cylindrických
forem vyložených lněným plátnem. V nich pak následuje lisování
po dobu jednoho až dvou dnů.
S výrobou farmářského čedaru se můžeme v oblasti
West Country setkat dodnes a přesvědčit se, že původní řemeslné
tradice jsou i nadále udržovány. Při moderní průmyslové
velkovýrobě se však řada technologických kroků zmechanizovala
a zjednodušila. Mléko pro výrobu sýrů na sýrárnách se
pasteruje vždy, zcela se změnila forma sýra, která je většinou
tvarovaná do velkých bloků až kvádrů, a zmechanizovala se
zejména fáze čedarizace. Moderní zrání ve velkých sýrárnách
už také neprobíhá přírodním způsobem pod vlastní kůrou, ale
velké sýrové bloky se balí do zracích fólií.
Organoleptické vlastnosti čedarů jsou velice různorodé.
Faremní Farmhouse Cheddar má tvar vysokého válce o průměru
okolo 40 cm a hmotnosti necelých 30 kg. Hmota sýra je
velmi pevná, krémově bíložlutá, ale s postupujícím stupněm
zrání může být tmavší, na řezu sýra jsou patrné malé kaverny
slisované mleté sýřeniny. Toto jemné "děrování" je pro čedary
zcela typické. Chuť farmářských sýrů je výrazná, silná, plná,
na konci s jemným oříškovým podtónem a u starších sýrů o to
intenzivnější. Nejideálnějším nápojem k chuťově výrazným
sýrům jsou silná piva typu Porter, Guiness nebo spodně kvašená
piva německého typu Bockbier. Já jsem si nedávno na
mlékárenském summitu v Belfastu vychutnával hodně prozrálé
severoirské čedary s anglickým pivem typu IPA (Indian
Pale Ale), které mělo přes 6 % alkoholu a bylo výrazně hořké,
a tato kombinace se sýrem byla naprosto dokonalá. Znalci
doporučují ale také kombinaci čedaru se suchým ciderem
nebo také s Portským.
Rozdíly v čedarech se
týkají i barvy. Poté, co se totiž
k výrobě přestalo používat
plnotučné syrové mléko,
doznala sýrová hmota po
uzrání světlejší barvy, což
se spotřebitelům příliš nelíbilo.
To vedlo k následnému barvení mléka, nejprve poměrně
vzácným šafránem, později různými typy přírodních anátových
a karotenových barev. Oranžová barva sýrů se později
u čedarů stala téměř samozřejmostí, a spotřebitel se tak dnes
může na trhu setkat jak s oranžovými, tak světle žlutými sýry.
Dalšími rozdíly v jednotlivých tržních druzích jsou dány
délkou zrání. Ty nejstarší sýry dozrávají okolo 12-14 měsíců
(extra mature) a obvykle bývají nebarvené, velmi chutné jsou
ale sýry ve stáří 4-10 měsíců (mature), ale na trhu jsou i podstatně
mladší sýry s dobou zrání okolo 2-4 měsíců (mild),
u kterých se právě častěji setkáváme s oranžovou barvou těsta.
Beacon Fell traditional
Lancashire Cheese by
se dal označit za menší
a mladší variantu sýra
Cheddar. Sýr pochází
z hrabství Lancashire a vyrábí
se ze syrového kravského
mléka, jehož mimořádná
kvalita je dána
pastvou dobytka v přímořské krajině. Válce sýrů mají
hmotnost okolo 20 kg, ale vyrábějí se i v menší formě okolo
5 kg. Sýry zrají výlučně pod vlastní kůrou, která bývá po
3-6 měsících již značně tvrdá. Mladé sýry se nazývají "Creamy
Lancashire", mají světlou barvu, jemnou chuť a poměrně drobivou
texturu, dozrálé sýry bývají tmavé, konzistence je pevnější
a chuť výrazně aromatická ("Tasty Lancashire"). Sýr
nese logo chráněného označení původu.
Sage Derby / Derby
Tento vizuálně zajímavý
čedarový typ sýra
patří k nejstarším a nejslavnějším
sýrům Anglie.
Již v 17. století, když byly
objeveny blahodárné
účinky šalvěje na zdraví,
se tato najemno nasekaná
léčivá bylina začala přidávat
před formováním do
čerstvé sýřeniny. Po jejím
zalisování se vytvořila charakteristická
zelenožlutě mramorovitá hmota sýra. V západní
části Anglie, v oblasti Midlands, se sýr Sage Derby původně
konzumoval při zvláštních příležitostech, jako byly svátky
Díkuvzdání nebo Vánoce. Dnes je však již tento sýr součástí
nabídky celoročně. Spotřebitele si sýr Sage Derby získává
samozřejmě svým lákavým zeleným mramorováním, jemnou
konzistencí sýrové hmoty, která se dobře rozplývá v ústech,
a samozřejmě svou lahodně smetanovou chutí s charakteristickou
bylinnou chutí šalvěje. Sage Derby se využívá ve studené
kuchyni jako ozdoba sýrových mís, velmi často také
v teplé kuchyni k přípravě omáček na zvěřinové či drůbeží
pokrmy, ale také na těstoviny.
Na Britských ostrovech vyrábějí i další Derby sýry,
při jejichž výrobě se k ochucení a mramorování používají
ještě jiné druhy bylin, cibule, česnek nebo také rozinky či
oříšky.
Cahill´s Irish Porter Cheddar
Podobným sýrem
jako Sage Derby je také
sýr s tmavým pivem Irish
Porter, který jsem poprvé
chutnal letos v Severním
Irsku. Jedná se o speciální
afinaci čedarového
sýra s tmavým pivem typu
Irish Porter. Sýr zraje asi
tři měsíce pod vrstvičkou
černého vosku. Charakteristické
je tmavohnědé mramorování těsta a výrazně máslovitá,
jemně karamelová a sladová chuť.
Nejideálnějším "společníkem" k němu je právě tmavé
pivo Porter nebo Guiness.
Podobně se vyrábějí i sýry s Portským, kdy vzniklé mramorování
sýrové hmoty je narůžovělé.
Single Gloucester je dalším vynikajícím sýrem, jehož
historie sahá dokonce až do 8. století. Pro svou nasládlou
a pikantní chuť patřil tento sýr vždy mezi oblíbené a ceněné
sýry a jeho význam posílil ještě více od 16. století v souvislosti
se zprůmyslněním původní rukodělné výroby v oblasti Gloucestershire.
Sýr tvaru bochníku o hmotnosti okolo 14 kg se vyrábí
výlučně ze syrového kravského mléka. Pro výrobu se mísí
večerní odsmetaněné mléko s plnotučným ranním mlékem
a v technologii se opět využívá proces čedarování. Zrání trvá
4-6 měsíců.
Dnes se již více vyrábí Double Gloucester, který má dvojnásobnou
velikost a hmotnost. Mléko pro jeho výrobu se však
pasteruje a je plnotučné. Tento nový druh se vyrábí na jihozápadě
Anglie.
Wensleydale
Dalším zcela unikátním sýrem jsou sýry Wensleydale,
jejichž počátky výroby sahají až někam do 12. století. Sýry
zde začal vyrábět řád cisterciánských mnichů v klášterech,
kteří se sem dostali z Francie společně s Vilémem Dobyvatelem.
Doklady o tom se najdou například v opatství Rievaux
v oblasti North Yorkshire. Mniši vyráběli sýr z ovčího
mléka, ale od 15. století, kdy se výroba z klášterů přesunula
na statky, začali sedláci ve větší míře využívat mléko kravské.
Tento sýr, který zraje pouze 3-4 týdny, se vyznačuje pevnou,
ale poměrně drobivou konzistencí, má velmi světlou barvu
a velmi jemnou, ovocně nasládlou chuť.
Sýrová hmota se také často ochucuje, např. brusinkami
(Wensleydale Cranberries), mangem, pomeranči, meruňkami,
zázvorem apod., nebo se přidává ušlechtilá modrá plíseň a v drobivé hmotě pak prokvétají modrozelené žilky
plísně (Blue Wensleydale). Velmi zajímavou kombinací jsou
také jablka a rozinky u varianty nazvané Apple Pie Cheese,
která v chuti připomíná známý anglický jablkový koláč a ze
které se tak trochu vytrácí sýrová chuť. Určitě je to ale zvláštní
a stojí to za ochutnání.
Blue Stilton
Skutečným králem anglických sýrů je ale určitě modrý
Stilton. Jeho historie začíná v 18. století poblíž stejnojmenné
anglické vesnice Stilton v hrabství Cambridgeshire
ve východní části Midlands, kde jej projíždějícím cestujícím
podávali v místním hostinci. Můžeme se o tom dočíst například
v románech Daniela Defoe a Alexandera Pope, kteří tak
nepřímo přispěli k popularitě sýra.
Sýr vyráběli na více místech, v hrabstvích Leicestershire,
Derbyshire a Nottinghamshire, které jsou úředně zapsány
v certifikátu chráněného
zeměpisného označení a ve
kterých dnes sýr vyrábí
pouze sedm uznaných
sýráren.
Zdejší půdy s vysokým
obsahem minerálních látek
a dobře odvodněné pastviny
poskytují velmi výživnou
pastvu pro dojnice a znalci
sýra Stilton dokonce tvrdí,
že minerální látky, které
přecházejí z půdy do travin
a z nich pak do mléka,
podporují "modrání" sýra
Stilton v průběhu zrání.
Podle legendy našla jistá Elisabeth Scarbrow více
než 300 let starý recept na sýr nazývaný "Lady Beaumont
´s Cheese" nebo také "Quenby" a začala ho postupně
vylepšovat. V receptu byl popsán způsob míchání smetany
z ranního mléka z předchozího dne s ranním mlékem plnotučným,
právě nadojeným. Tato směs získala vysokou tučnost,
která je pro sýry Stilton tak příznačná.
Dnes se mléko pasteruje a pro úpravu bakteriálního
života se přidávají sýrařské kultury. Jednoznačně lepší pro
výsledné chuťové vlastnosti sýra je pracovat s přírodním
telecím syřidlem než se syřidly rostlinnými či mikrobiálními
náhražkami. Sýr je tvrdý, tvarovaný do vysokého válce
o průměru něco přes 15-23 cm, výšce 30-39 cm a hmotnost
sýra je obvykle asi 6,5-8 kg. Do sýrové hmoty se před lisováním
ještě přidá ušlechtilá plíseň Penicillium roqueforti.
Chuť sýra je po tříměsíčním zrání výrazná, plná a pikantní,
je ale méně slaná, než je tomu u jiných modrých sýrů a je zajímavě
smetanová až máslová, což je dáno vysokou tučností
(obvykle 55 % tuku v sušině). Nejlepší sýry se dostávají na
trh před Vánoci. Jsou to sýry vyrobené z podzimního mléka,
tedy z období, kdy tráva voní a je suchá a vzduch je během
dne teplý a večer se naopak značně ochladí. V této roční
době zůstává dobytek po celý den na pastvě, nemusí se schovávat
před častými anglickými dešti, a tato pohoda se projeví
ve vysoké kvalitě mléka
a následně sýrů. Navíc
o Vánocích si Angličané
dopřávají sýr Blue Stilton
jako svůj oblíbený dezert,
který zapíjejí skleničkou
dobrého Portského.
Někdy se také na trh
dostává sýr s označenímWhite Stilton, jenž je ale pouze mladou verzí sýra Blue Stilton,
u kterého se ještě nevytvořilo charakteristické modré žilkování
plísně. Tento sýr je jemný, drobivější a k jeho ochucení
se často používají různé bylinky nebo čerstvé ovoce (např.
meruňky, borůvky, brusinky aj.) Ovocem ochucené sýry
je lepší konzumovat chlazené bez předchozí temperance,
protože při nízké teplotě lépe vynikne jemnost a čerstvost
mladého sýra harmonizujícího se svěží chutí ovoce.
Ukázka z německého veletrhu InterMopro v roce 2008
Sýraři někdy vytvářejí také kompozice sýra White Stilton
s čedarem, ale tyto speciality jsou spíše okrajovou záležitostí.
V gastronomii a na různých výstavách se setkáváme
také s tím, že se do bochníku sýra White Stilton zasune otevřená
obrácená lahev červeného vína nebo Portského, které
pak postupně difunduje do těsta, zvlhčuje jej a vytváří zajímavý
chuťový vjem. Podobně se to praktikuje i s italskou gorgonzolou.
Nelze však tvrdit,
že by uvedený zvyk nějak
výrazněji přispěl ke zlepšení
kvality sýra, je to však
zajisté jedna z méně obvyklých
úprav a způsobů podávání.
Sýru Blue Stilton
je blízký rovněž sýr Stichelton
vyráběný v hrabství
Nottinghamshire.
Sýr se vyrábí ze syrového
mléka, do kterého se před
sýřením přidají ušlechtilé
mléčné startovací bakterie
a malé množství telecího
syřidla. Sýřenina je velmi
jemná a křehká. Přendá se následně do forem, ve kterých se už ale nelisuje, k lisování
dochází pouze vlastní vahou sýrové hmoty. Z forem se sýry
vyjímají teprve po pěti dnech. Po třech měsících zrání se
sýr propíchá trojramennou vidličkou, která umožní přístup
vzduchu do sýrové hmoty a podpoří růst modré plísně.
Sýr Stichelton je v chuti výraznější a bohatší než Blue
Stilton, stejně tak ale jako u předchozího se jeho chuť v průběhu
roku mění podle organoleptických vlastností použitého
mléka ovlivněných ročním obdobím.
V uvedené oblasti Anglie jsou známé ještě další modré
sýry, např. Buxton Blue, ty však již mají spíše regionální
význam.
Sýry vyráběné ve Walesu a Skotsku jsou v mnohém
podobné sýrům ze staré, dobré Anglie, takže se většinou zase
jedná o čedary. Najdeme zde i několik regionálních specialit,
které však podobně jako v Anglii narážejí na nesoulad
s přísnou evropskou potravinovou legislativou a jejichž
výrobci velmi přemýšlí o tom, jak je zachovat pro příští generace.
Rovněž v Irsku je to velmi podobné. Především výroba
čedarů se později rozšířila i do oblasti Irska, což je dáno
zřejmě tím, že postoj Irů k sýrům nebyl v minulosti nikdy
dominantní a sýry pravděpodobně nebyly ani součástí jídelníčku
původních keltských obyvatel. V příručkách o sýrech se
však dočteme, že "... s příchodem nizozemských přistěhovalců
se v sýrařství začala situace měnit a moderní irské sýry v sobě
nesou mystickou magii keltské země a závan melancholie".
A to mohu potvrdit osobně, protože jeden z mých sýrařských
učitelů, dnes již nežijící Holanďan pan Cees Baars, který
byl ředitelem nizozemské společnosti Leerdammer, koupil
kdysi v Irsku významnou zemědělskou usedlost, aby na ní
vyvíjel nové zajímavé druhy sýrů a učil svůj irský personál nejenom sýrařským tradicím, ale také marketingu a umění
prodávat. Mnohé jeho speciality, ve kterých byla ukryta právě
ona "keltská mystika", se později, i když ve velmi omezeném
množství, dostaly i na německý trh.
Jediným skutečně původním irským sýrem, který je
od roku 1998 i na seznamu sýrů s chráněným označením
původu, je sýr s názvem Imokilly Regato. Tento produkt
vyrábí malá družstevní společnost Dairygold Cooperative
v Mogely v hrabství Cork. Vymezená geografická oblast
se nachází na ploše asi 3 000 km2 na jihovýchodě země.
Sýr dostal své jméno podle baronství Imokilly, ze kterého
podle tradice pochází. Chov mléčného dobytka a zpracování
mléka má v této oblasti dlouholetou tradici zasahující
až do středověku. Místo je proslulé hlavně výrobou másla,
ale v historických pramenech najdeme také informace
o výrobě sýrů podobných našim tvarůžkům. Na zmíněnou
tradici navázalo až v roce 1930 družstvo Imokilly Cooperative a teprve po sloučení s dalším družstvem Mitchelstown v roce
1973 došlo k obnovení dřívější sýrařské tradice a s využitím
moderních technologických poznatků byl vyvinut tento
"staronový" sýr. Imokilly Regato se vyrábí výlučně z mléka
pasoucích se krav v období od března do října. Toto mléko
obsahuje jednak vysoké množství β-karotenu poskytující
sýrům po uzrání výraznou slámově žlutou až zlato-krémovou
barvu, zelená pastva s charakteristickou přímořskou
květenou ale také ovlivňuje zastoupení mastných kyselin
s nízkým bodem tání v mléčném tuku, který dotváří charakteristickou
chuť sýra. Polotvrdý sýr se formuje do tvaru bochníků,
které se dvakrát solí - poprvé v solné lázni a podruhé na
sucho při ošetřování v průběhu 9-12měsíčního zrání. Sýr má
velmi příjemnou charakteristicky pikantní chuť.
V Irsku se samozřejmě vyrábí celá řada sýrů známých
z jiných zemí - ať už to jsou již zmíněné cheddary, modré
sýry, sýry camembertského typu či tvrdé sýry švýcarského
typu. Podobně jako anglické čedary se i Irish Cheddar prodává
úspěšně po celém světě a pro své atraktivní obchodní
balení je velmi populární mezi obchodníky, oblíbený je
ale také ve velmi vyzrálé variantě nazývané Irish Vintage
Cheddar. Opravdovou irskou chuťovkou je také sýr s omývanou
kůrou Ardrahan, vyráběný z kravského mléka. Na
řezu má sýr řadu malých sýrových oček a jeho chuť je příjemně
svěží a máslová.
Průmyslová výroba čedaru - čedarizování
Co říci na závěr? Britové a Irové sice nejsou tak známými
sýraři, jakými jsou Holanďané, Francouzi či horalé z Alp. Mlékařina
tu nedoznala takového věhlasu, jako tomu je zejména
v západní Evropě, už proto, že obě země jsou poměrně malé,
a také proto, že ostrovní proměnlivé počasí není až tolik
příznivé pro chov dobytka. Přesto je třeba ocenit, že to, co
tyto země světu v sýrech nabízejí, stojí skutečně za to a že se v mnoha případech jedná o pravé gurmánské skvosty. Škoda
jenom, že nejsou tyto výrobky na našem trhu až tolik rozšířené
a připustíme-li i určité dopady Brexitu, tak se v tomto směru
situace do budoucna zřejmě příliš nezlepší. Nicméně, budete-li mít příležitost se se sýry z Velké Británie či z Irska setkat,
neváhejte si je zakoupit a určitě je ochutnejte. Dobře vyzrálý
čedar, modrý Stilton nebo oku na první pohled lahodící Sage
Derby či Wensleydale s ovocem vás nikdy nezklamou a znovu
a znovu se k nim budete rádi vracet.
Takže, enjoy your British cheese taste!
Převzato z Potravinářské revue.