Když jsem letos v září cestoval do Litvy na Světový mlékárenský
summit IDF 2015, netušil jsem vůbec, kolik
překvapení z hlediska výroby sýrů mě v této malé pobaltské
zemi čeká. Litvu jsem měl spojenou tak trochu s její nedávnou
historií jako součástí bývalého Sovětského svazu.
A co si budeme povídat, i já, jako jistě často mnozí z nás,
jsem si tak trochu pletl Litvu a Lotyšsko a vždy jsem přemýšlel,
jaké to hlavní město k dané zemi přiřadit. A stejně
tak v angličtině, kde jména obou zemí znějí oproti češtině
spíše opačně, totiž Lithuania a Latvia.
Prvním mým překvapením se stala samotná litevská
metropole Vilnius, která je současně starobylým a současně
mladým a moderním severoevropským městem.
Dalšími překvapeními se pak ale pro mě staly především
místní litevské sýry, jejich vysoká kvalita a pak také
odborné know-how a podnikatelský duch zdejších sýrařů.
Litva je nyní pro mě tak trochu "Holandskem" či "Itálií"
severní Evropy a myslím si, že s touto novou zkušeností si
snad už pojmenování Litvy příště nespletu. Tak pojďte se
mnou nakouknout do mlékárenství a sýrařství této mladé
země Evropské unie.
Litva (litevsky Lietuva nebo Lietuvos Respublika), oficiálně Litevská republika, je nejjižnější a největší ze tří pobaltských
zemí na jihovýchodním pobřeží Baltského moře. Na
severu sousedí s Lotyšskem, na východě s Běloruskem, na
jihu s Polskem a na jihozápadě s ruskou kal iningradskou
exklávou. Rozloha země je 65,2 tisíc čtverečních kilometrů,
a je tedy větší např. než Nizozemí či Belgie. V Litvě žijí přibližně
3 miliony obyvatel, které tvoří z 84 % Litevci. Hustota
obyvatel je tedy poměrně nízká, asi 45 osob na 1 čtvereční
kilometr. Litva jako první svazová republika obnovila svou
nezávislost 11. března 1990, rok před rozpadem Sovětského
svazu. Stejně jako Česká republika je země od roku 2004
členem Evropské unie, NATO, Rady Evropy, Schengenského
prostoru a eurozóny.
Mlékárenství je v Litvě jedním z nejdůležitějších odvětví
zemědělství, protože výroba mléka se na celkové agrární produkci
podílí více než pětinou. V době bývalého SSSR byla
země označována za "potravinovou banku", která zásobovala
zejména ruské metropole Moskvu a Petrohrad. Zpracování
mléka a výroba mléčných výrobků představuje i dnes
více než čtvrtinu celkové produkce potravin a nápojů a vývoz
mléčných výrobků tvoří přibližně jednu třetinu celkového
exportu potravin. Důvodem pro to jsou velmi dobré přírodní
podmínky, čistá příroda, mnohaletá mlékařská tradice a dnes
zejména zavedení moderních mlékárenských technologií.
Podle ofi ciálních statistických údajů z 1. ledna 2015 chovali
v Litvě k tomuto datu 314 tisíc dojnic, které v roce 2014
vyprodukovaly 1,79 miliardy litrů mléka. Z celkové mléčné
produkce představovaly dodávky k průmyslovému zpracování
1,432 miliard litrů mléka při průměrných složkách
4,1 % tuku a 3,3 % bílkovin. Nárůst výroby mléka je obrovský
a v průběhu posledních 15 let stoupla produkce mléka
o 56 %. Z hlediska mléčné užitkovosti dosáhly dojnice zařazené
do systému kontroly v roce 2013 hodnoty 6 766 kg na krávu
a rok. V Litvě produkují téměř výlučně kravské mléko. Produkce
kozího mléka tvoří pouhých 0,2 %. Převážný objem mléčné
produkce, a to asi 76 %, pochází z malých, spíše rodinných
farem, zbylé množství pak z větších zemědělských společností.
Na zpracování mléka se podílí zejména následujících pět
velkých soukromých mlékárenských podniků, které zpracovávají
93 % litevského mléka. Jsou to:
- AB Rokiškio Sūris (www.rokiskio.com)
- AB Pieno Žvaigzdės (www.pienozvaigzdes.lt)
- AB Žemaitijos Pienas (www.zpienas.lt)
- AB Vilkyškių Pieninė (www.vilkyskiu.lt)
- Marijampolės Pieno Konservai (www.milk.lt)
Všechny tyto podniky splňují vysoká kritéria GFSI
(Global Food Safety Iniciative), protože mají uznané certifi -
káty FSSC 22000, ISO 9001 a ISO 14001 pro řízení kvality
a životního prostředí, SEDEX, SA 8000, BRC, Halal, Kosher
a certifi káty pro biozpracování.
Litevský mlékárenský sektor je orientovaný zejména na
export. Polovina celkové produkce mléka se vyváží a jedná se
zejména o export sýrů, ale samozřejmě také komodit, jako
je sušené a kondenzované mléko a máslo. Nejvíce mlékárenského
exportu (67 %) směřovalo do poloviny roku 2014
do zemí Evropské unie a 27 % do Ruska (v roce 2013−2014
země vyvezla do Ruska 24 000 tun sýra a byla zde tak po Nizozemí
druhým nejvýznamnějším dovozcem sýrů). Po uvalení
ruského embarga musely zdejší podniky rychle hledat nová
odbytiště, kterými se staly zejména USA a dále pak země Asie,
Středního východu a Kanada.
V případě sýrů se dnes vyváží 26 kg na 1 obyvatele, což
je stejně vysoká hodnota, jako tomu je v Nizozemí! Někdy se
o Litvě říká, že je to "Sýrová královna". V roce 2000 země např.
vyvezla do USA 15 000 tun sýra (7 % amerického importu
sýrů) a zařadila se tak na třetí místo dovozových sýrařských
zemí za Francii a Itálii. V době světové hospodářské krize
se však vlivem poklesu směnných kurzů export do Ameriky
snížil, dnes v souvislosti s řešením ruského embarga se ale
Litva na americký trh však opět a úspěšně navrací.
Spotřeba konzumního mléka a másla není v Litvě příliš
vysoká, loni to bylo pouhých 33,7 litrů mléka a 3,0 kg másla
na osobu a rok. Za to spotřeba sýrů má v Litvě stoupající trend
a blíží se s 18,6 kg obvyklé spotřebě sýrů v sýrařských zemích
západní Evropy. Litevci milují zejména tvrdé a extratvrdé sýry,
ale také tvaroh a sýry se již dávno staly každodenní součástí
zdejšího jídelníčku nebo možná lépe řečeno nedílnou součástí
zdejšího životního stylu. V každém větším městě najdete
známé sýrové bary Džiugas House, tedy prodejny nabízející
zdejší nejoblíbenější značku litevského parmezánu. A tak si
nemusíte jít s přáteli sednout jenom na kávu do kavárny či na
dobré pivo do restaurace, ale v tomto případě zajít na kousek
lahodného sýra s nějakou pikantní salsou, která umocní chuťový
dojem, a po této ochutnávce si odnést ještě kus dobrého
sýra domů.
Při mém týdenním pobytu v Litvě jsem se setkával se sýry
na každém kroku. Samozřejmě v době mléčných přestávek
na kongresu, ale také v supermarketech, v restauracích, na
společenských akcích, v již zmíněných Džiugas barech, no
a samozřejmě při návštěvě sýrařů.
Má první cesta za litevskými sýry vedla na sever země,
téměř na hranici s Lotyšskem, kde v městečku Rokiški sýraří
největší zpracovatel lotyšského mléka, sýrařská akciová společnost
AB Rokiškio Sūris (= rokiškiské sýry). Tato společnost
provozuje celkem tři mlékárny. V závodě ve městě
Rokiškis vyrábějí přírodní tvrdé sýry, koncentrát syrovátkových
bílkovin (WPC) a laktózu, v mlékárně Utena čerstvé
mléčné výrobky, máslo a sušené mléko a v mlékárně Ukmergé
zejména čerstvé sýry a v Litvě rovněž velmi oblíbený tvaroh.
Objem suroviny ke zpracování z Litvy už nestačil na stoupající
poptávku, proto začala společnost od roku 2005 dovážet mléko také z Lotyšska a od roku 2010 pak ještě z Estonska.
Celkem se dnes v Rokiškis Sūris zpracuje asi 600 milionů litrů
mléka ročně. Celkově ve společnosti pracuje 1 660 zaměstnanců.
Celková výroba představuje více než 34 tis. tun tvrdých
a extratvrdých sýrů, přes 16 tis. tun smetany, 13 tis. tun
laktózy, 4,5 tis. tun WPC koncentrátů, 2 tis. tun syrovátkové
smetany a 875 tun tavených sýrů.
Zřejmě nejúspěšnějším produktem je extratvrdý sýr
Rokiškio GRAND Formaggio, který se vyrábí podle italské
receptury sýra Grana ve tvaru přibližně 35kg velkých bochníků.
Obdobně jako je u nás sýrárna Orrero vlastněná italským
vlastníkem, tak také Rokiškis má propojení s italským investorem,
a proto sýry z velké části dozrávají v Itálii. Rokiškio
GRAND se vyrábí v několika stupních zralosti, od 9 měsíců
(na obrázku) až obvykle po 24 měsíců. Sýry mají po uzrání
více než 65 % sušiny, přibližně 37 % tuku v sušině a obvykle
okolo 3 % soli. K prodeji se nabízí jak v celých bochnících, tak
častěji v různých výsečích (klínech) balených do luxusních
krabiček, ale také předkrájené jako snack na kostičky, popř.
pro kulinářské použití ve formě hoblinek.
Výborným exportním artiklem společnosti je další "parmezánský
typ" pojmenovaný jako GOYA Cheese (pro ruský
a ukrajinský trh psáno azbukou Gojus sýr).
V tomto případě se ale jedná o malé bochníky o hmotnosti
asi 4,5 kg.
Parametry jsou podobné jako u sýra Grand, odlišností
je pouze tvar, který je výhodnější pro maloobchodní prodej.
Dalším zajímavým
výrobkem této sýrárny je
tvrdý sýr Montecampo,
který opět napodobuje
italské sýry. Chuť sýra
je velice originální, přes
lehce pikantní až sýrově
mléčně nakyslou s lehkým
nasládlým podtónem. Také
tento sýr je vhodný pro
maloobchod, protože je
dodáván ve tvaru malých,
2kg bochníčků.
V mlékárně Rokiškis vyrábějí dále Tylžský sýr (též
v bochníkovém tvaru), ale také Mozzarellu, Cagliatu (jako
sýrovou hmotu určenou k výrobě pasta-fi lata sýrů v Itálii),
dále pak sladké máslo, monohydrát laktózy pro farmacii
a případné přebytky mléka se suší. S produkty dalších
závodů této společnosti jsem se setkával v supermarketech,
jednalo se především o konzumní mléko a fermentované
nápoje, ale zejména v Litvě velmi oblíbený konzumní
tvaroh (Varšké) s poměrně vysokou sušinou a 9 % absolutního
tuku.
Prohlídka sýrárny Rokiškio Sūris byla pro mě velkým
překvapením, kdy jsem se setkával s nejmodernějším současným
technologickým zařízením, vysokou úrovní hygieny
a odborností a profesionalitou zdejších sýrařů.
Mlékárenská společnost Rokiškio Sūris je velice úspěšná
exportní společnost. Její produkce putuje ze 49 % do zemí
Evropské unie, 18 % do třetích zemí a doma v Litevsku umísťuje
na trh právě třetinu své produkce a je tak nejvýznamnější
mlékárenskou společností země.
Druhou největší mlékárenskou společností Litvy je
akciová společnost Pieno Žvaigzdes vyrábějící širokou škálu
mléčných produktů od konzumních mlék a fermentovaných
produktů až po sýry. Distribuovány jsou vesměs pod zdejšími
známými spotřebitelskými značkami, jako jsou: Dvaro,
Svalja, Grudéta varšké, Miau, Mú, Annele, Smetoniškas,
Ekologiškas, Pasaka, Smilga, Rytas, Parnidžio, Auksinis,
Ementalis, Venta a mnohé další.
Mezi největší a nejmodernější mlékárny Litvy patří také
akciová společnost AB ŽEMAITIJOS PIENAS, jejíž historie
započala již v roce 1924.
Mlékárna leží na severozápadě
Litvy v etnografi cké oblasti nazvané Samogitia neboli Žemaitija,
což z litevštiny znamená doslova "nížina", ve které podle
legendy žil obr Džiugas,
který pomáhal zdejším
lidem. A právě podle jména
této legendární postavy byl
pojmenován extratvrdý sýr,
který Litevsko proslavuje
po celém světě.
&
Četné konzultace společnosti
s nejlepšími evropskými
a americkými výrobci moderních technologických linek
zaměřených na zavádění nových technologií zde v průběhu
posledních let vedly k instalaci moderního zařízení, jako např.
používání nejmodernější membránové technologie čištění
mléka Bactocatch, ale i dalších technologických prvků, které
umožnily společnosti zvýšit rozmanitost produktů a zlepšit
významně jejich kvalitu.
Nejváženější produkt firmy, legendární sýr Džiugas, se
stal vítězem mnoha národních i mezinárodních výstav. V soutěži
Superior Taste Award, pořádané každoročně v Bruselu,
byl tento sýr oceněn jako nejlepší už dvakrát, a to v roce 2011
a 2013. V květnu 2013 vévodil sýr Džiugas také na asijském
kontinentu. Na mezinárodním veletrhu potravin a nápojů
SIAL China 2013 získal tento litevský sýr první cenu v kategorii
sýrů.
Od roku 2013 provozuje společnost v zemi několik prodejních
barů nazvaných Džiugas House, jeden už je ale také
v Miláně, kde byl otevřen v průběhu letošní světové výstavy
EXPO 2015.
Extratvrdý sýr Džiugas se vyrábí v několika stupních
zralosti, a to ve stáří 12 měsíců (Mild), 18 měsíců (Piquant),
24 měsíců (Delicate), 36 měsíců (Gourmet) a 48 měsíců
(Luxurious). V Litvě jsem měl možnost posoudit všechny
tyto zralostní stupně, přičemž mně osobně nejlépe chutnal
tříletý sýr s evidentně výraznou gurmánskou chutí a vůní.
Dvouletému sýru jako by ještě něco málo scházelo a čtyřletý
mi přišel už tak trochu "za svým zenitem". Ale je to
samozřejmě otázka osobního vkusu a chutě, v každém případě
je tato škála variací neuvěřitelná a litevský výrobce
dokáže velmi profesionálně jednotlivé jakostní druhy spotřebitelům
odkomunikovat. V prodejnách Džiugas House
se dá rovněž získat mnoho informačních a propagačních
materiálů, velmi cenné jsou rady prodejního personálu
a pro děti zejména vyprávěná legenda o dobrém obru
Džiugasovi.
V současné době zaměstnává firma AB ŽEMAITIJOS
PIENAS více než 1 300 zaměstnanců. Jejich profesionalita,
loajalita, optimismus a inteligence umožňují této společnosti
dosahovat ambiciózních cílů a propagovat litevský region
Samogitia po celém světě.
S výrobky další litevské
společnosti Vilkyškiu
Pieniné jsem se setkával na
výstavě uspořádané v průběhu
IDF World Dairy
Summit 2015. Společnost, která byla založena již v roce
1934, působí na západě země, v bývalém Prusku, tedy na hranicích
se současnou ruskou kaliningradskou exklávou. Této
oblasti se v minulosti přezdívalo "Malá Litva".
I tento region
má letitou mlékárenskou tradici, odkud zejména pochází
známý Tylžský sýr, který také
ve Vilkyškiu Pieniné dodnes
vyrábějí. Celkem jsem v sortimentu
této sýrárny napočítal
17 druhů sýrů, přičemž
stejně jako další litevští mlékaři
mají do sortimentu zařazené
extratvrdé sýry typu
Grana. Mě ale tentokrát
zaujal jiný jejich produkt,
a to sýr s modrou ušlechtilou
plísní uvnitř hmoty Memel
Blue, který byl po osmitýdenním zrání velmi dobře prokvetlý
žilkami roquefortské plísně, měl plnou a výraznou pikantní
chuť a velmi vkusnou krémovitou konzistenci. I zde jsem se
přesvědčil, že litevští sýraři prostě sýry vyrábět umějí.
Poslední společnost,
kterou v tomto litevském
putování za sýry připomenu,
je potravinářská skupina
Marijampolės Pieno Konservai.
Opět se jedná o společnost
s velmi širokým
sortimentem mléčných výrobků,
včetně sýrů. Mezi sýry
však jednoznačně vévodí
zcela unikátní produkt, polotvrdý
zrající sýr Liliputas, který byl v lednu 2015 zapsán na
evropský seznam sýrů s chráněným zeměpisným označením.
Mlékárna ve vesničce Belvederis,
která patří mezi
nejstarší mlékárny Litvy
(založená v roce 1928),
vyrábí tento sýr již od roku
1958 stále stejnou technologií.
Liliputas je ručně
vyráběný polotvrdý sýr
s vysokým obsahem tuku
(50 % v sušině), který má
tvar zaobleného válce. Měří
7,5 až 13 cm a je široký 7 až
8,5 cm. Váží 0,4 až 0,7 kg.
Vyrábí se z pasterizovaného
standardizovaného mléka,
které se zpracovává po
vysrážení. Sýřenina se balí do bavlněných plachetek a lisuje se
v tradičních válcových formách. Sýr zraje nejméně měsíc pod
vlivem vnitřní mikrofl óry a povrchové mikrofl óry, konkrétně
mikroskopické plísně Penicillium pallidum Smith, která se přirozeně
vyskytuje ve sklepích ve vymezené zeměpisné oblasti.
Název sýra Liliputas je odvozen od jeho velikosti. Sýr získává
své organoleptické vlastnosti zráním v malém formátu za přítomnosti
zmíněné plísně.
Z historického hlediska je vesnička Belvederis kolébkou
výroby mléčných specialit v Litvě. V roce 1921 v ní byla na
panském dvoře založena zemědělská škola. Mezi vyučované
předměty patřila i výroba mléčných produktů. Po několika
letech fungování byla škola přeměněna na vysokou školu
mlékařskou a v roce 1944 se z ní stala odborná fakulta pro
mlékárenský průmysl. Po mnoho let
udržovala litevské tradice výuky
v oblasti výroby mléčných produktů.
Za 34 let existence v ní
vystudovalo více než 800 mlékařských
odborníků a většina
z nich získávala zkušenosti právě
v nejstarší litevské sýrárně založené
v roce 1928, sýrárně, která
dodnes vyrábí sýr Liliputas.
Mléko na výrobu sýrů
se ohřívalo ve vaně,
pod níž se topilo
dřevem. Odstředivka se
ovládala ručně a formy byly ze dřeva. Sýry se omývaly ručně
pomocí kartáčů, v zimě ve sklepě a v létě venku. Sýrárna byla
postavena vedle ledárny, v níž se skladovaly kusy ledu přivezené
z řeky Němen. Led se používal k chlazení sklepů,
v nichž sýry zrály. Sýrárna ve vesnici Belvederis vyráběla
nejprve větší, kulaté polotvrdé sýry (2,5 až 3 kg), ale v roce
1958 byla přestavěna a začala vyrábět malé sýry o hmotnosti
0,4 až 0,7 kg, jejichž název Liliputas se okamžitě ujal.
Jako první začal s výrobou tohoto sýra sýrařský mistr Jonas
Jarušaitis. V prvním roce produkce vyzrálo necelých 8 tun
sýra, o čtyřicet let později se vyrobilo již 130 tun. V sýrárně
Belvederis jsou dodnes uchovány staré dřevěné formy, upomínkové
papírové krabice a jedna pohlednice z poloviny
20. století, která zobrazuje mytí sýrů v sudu a zve na královský
banket, kde se budou servírovat ručně vyráběné sýry Belvederis
a další speciality. Sýr Liliputas se dodnes vyrábí podle
jedinečné a autentické technologie z roku 1958. Díky znalostem
a dovednostem, které si zaměstnanci sýrárny předávali
z generace na generaci, bylo možné zachovat velikost,
organoleptické vlastnosti i jakost produktu.
A zcela nakonec dnešního putování vám představím
ještě jeden litevský výrobek s chráněným zeměpisným označením, o kterém jsem se již několikrát zmínil. Tím je
Lietuviškas varškės sūris, tedy litevský nezrající tvarohový
sýr, který má tvar trojhranu se zaoblenými rohy. Na širším
konci je otisk uzlu sáčku na sýr. Lze jej konzumovat čerstvý,
uzený, pečený nebo sušený. Vyrábí se tradičním způsobem
- mléko se sráží pouze přidáním bakterií mléčného kvašení,
bez enzymů. Charakteristický tvar získá při ručním plnění do
tradičních trojúhelníkových sáčků na sýr. Sáčky se po naplnění
na širším konci zavážou uzlem a následně lisují. Do sýrů
se může nebo nemusí přidávat sůl nebo koření. Velikost sýra
závisí na jeho použití, může se pohybovat od několika set
gramů až po 5 kg a více. Tento sýr se vyrábí bez jakýchkoliv
přísad, aromatických látek či barviv.
Zeměpisná oblast výroby zahrnuje celé území Litevské
republiky. Sýr Lietuviškas varškės sūris se vyráběl a dodnes
vyrábí tradičním způsobem, v okolních regionech se takový
sýr vyrábí pouze ve zbývajících litevských enklávách v Bělorusku.
Vznik tohoto jedinečného produktu, který se dlouho
vyráběl pouze v Litvě a je známý v celé zemi, podmínila
zeměpisná poloha Litvy a způsob života. V Litvě převažovala
samozásobitelská zemědělská výroba (k industrializaci došlo
až později), což znamenalo, že základem stravy obyvatel venkova
byly, a dodnes jsou, obilniny a mléčné výrobky. Tvarohový
sýr se v Litvě vyráběl již ve středověku, podle písemných
pramenů byl součástí zásob na panských statcích již od
16. století. Když bylo roztopeno v peci na chleba, čekalo
se, než se pec trochu zchladí, a pak se do ní vkládal krajáč
s kyselým mlékem. Nechal se uvnitř, dokud se na povrchu
neusadila porézní žlutá bílkovina. Když se krajáč vyndal
z pece, přelil se jeho obsah do trojúhelníkových sáčků na
sýr a ty se zavěsily a nechaly odkapat. Odkapaný tvaroh se
následně vylisoval ve speciálních lisech nebo se položil na
pevný podklad (stůl, lavici nebo jinou vodorovnou plochu),
zakryl prknem a zatížil kamenem. Když bylo na podzim a na
jaře sychravo, pokryl často povrch sýra bakteriální povlak
nebo plíseň. Proto se pak sýr sterilizoval pečením v mírně
vyhřáté troubě nebo uzením. Tvarohový sýr určený k delšímu
skladování se sušil. Sýr Lietuviškas varškės sūris ale
především venkovskému obyvatelstvu umožňoval vytvářet si
zásoby na zimu, kdy krávy obyčejně stály tzv. na sucho, a to
jednak díky svým vlastnostem, jednak také díky jednoduché
výrobě, která nevyžaduje žádné syřidlo ani zrání, ale pouze
prokysání mléka a lisování.
Seznámení se s mlékařskou historií a současností
Litvy, a zejména s jejími skvělými sýry, bylo pro mě potvrzením
toho, že se i malá země může stát významnou konkurencí
vyspělým sýrařským zemím. Litva je tak pro mě nyní
skutečnýcm evropským mlékařským tygrem. A k tomu jí,
a především jejím mlékařům a sýrařům, velmi upřímně blahopřeji.
Tak až sem jednou zavítáte, nezapomeňte ochutnat
sýry Rokiškis, Džiugas, Liliputas nebo třeba tradiční litevský
tvaroh. Je to opravdový gurmánský zážitek.