Propagátor a historik mlékárenství, znalec sýrů, publicista,
tvůrce největší sbírky sýrových etiket a dokumentů
o sýrech na světě, rytíř Řádu francouzského Camembertu,
nezastupitelná osobnost ve sběratelském světě - to by
se dalo říci o Ladislavovi Liklerovi, který se dožívá životního
jubilea - 70 let.
Jeho činorodý život je protkán řadou velmi
zajímavých odborných situací a zejména setkávání s významnými
osobnostmi odborného i veřejného života u nás
i ve světě.
Narodil se v roce 1943 ve Veselí nad Lužnicí. Zde prožil
malý Láďa svoje dětství, počátky v době války a pak v poválečné
dost chudé době. A k tomu mu v jeho čtyřech letech
zemřel otec, který pracoval jako technik v tehdejší tavírně
sýrů v Mezimostí. Matka vychovávala jeho a o tři roky
mladšího bratra Jiřího sama, přesto však velmi starostlivě
a pečlivě. Otcova profese sehrála dost podstatnou roli při
rozhodování o směru středoškolského studia. A tak se po
ukončení základní školy rozhodl pro studium na Průmyslové
škole mlékárenské v Kroměříži, na níž byl v roce 1957
přijat. Studium mlékárenství jej doslova pohltilo a svou
významnou roli v tom sehrály významné osobnosti profesorského
sboru této školy - jeho třídní profesor Ladislav
Šanda, Ing. Zdeněk Indra, dílenský mistr Jaroslav Medek
a také profesor češtiny Rudolf Jadrníček, který ho podporoval
v četbě a znalosti literatury. Jeho vychovatelem na
internátě byl například i pozdější technický ředitel Mlékárenského
průmyslu GŘ Ing. Jiří Jamrych, CSc.
V letech studia zažil ještě dobu praktické školní výuky,
která v nynější době úplně vymizela. Tehdy ji studenti
absolvovali v mlékárně v Kroměříži a v posledním ročníku
v mlékárně v Bystřici pod Hostýnem. Sýry se vyráběly
ručně, studenti na příjmu vylévali konve s mlékem, výrobu
másla obstarávala klasická dřevěná máselnice. Studenti si
zkoušeli, co obnáší mlékárenství, večer se chodilo přitahovat
sýrařské lisy, vybíral se tvaroh a střídaly se i nedělní
služby v mlékárně, v sobotu byl ve školách výukový den.
Ke studiu patřily i prázdninové praxe. Tu první absolvoval
Ladislav v místě bydliště, v Madetě Řípec. Vyzkoušel si
horko u sýrařských van při výrobě sýru Zlato i chlad zracích
sklepů při jeho ošetřování. První praktické zkušenosti
vyslechl od mistra sýraře Květoslava Vyroubala. Po druhém
ročníku pracoval jeden prázdninový měsíc v Radlické mlékárně
v Praze na Smíchově, což byl v tehdejší době asi největší
závod u nás. Byla to docela tvrdá škola přijímat desítky
cisteren mléka a vlakové cisterny s mlékem. Jako praktikant
prošel ještě výrobou jogurtů a laboratoří, kde se setkal
i s velkým odborníkem na jakost a jogurty panem Josefem
Řechkou. Poslední praxí byla mlékárna ve Dvoře Králové,
to byla malá mlékárna, kde se při pasteraci současně topilo
pod kotlem, vyráběly se romadúry a dezertní sýry, máslo se
do čtvrtek balilo ručně. Poznatky z této ještě pionýrské doby
si ukládal do paměti a byl to asi začátek zájmu o historii mlékárenství
a sýrové etikety. Tyto zkušenosti, ale na těchto praxích
i první získané etikety se staly základem pozdější sbírky
sýrových etiket.
Závěr studia na Průmyslové škole mlékárenské v Kroměříži
byl završen maturitní zkouškou, jejíž součástí bylo
i obhájení středoškolské diplomové práce. Ladislav Likler
ji vypracoval na tehdejším Výzkumném ústavu mlékárenském,
pracoviště Želetava, u vynikajícího tehdejšího mlékařského
mikrobiologa Čestmíra Olšanského. Rozloučil se
se školou v roce 1961 a také se svými vynikajícími spolužáky.
Mezi ně patřili mimo jiné i prof. Ing. Ignác Hoza, CSc.,
pozdější rektor Baťovy univerzity ve Zlíně, Ing. Jan Hrabě,
Ph.D., docent téže univerzity, ale i další méně slavní kamarádi
a kamarádky, kteří takřka všichni posílili tehdejší mlékárenský
průmysl. Po maturitě se automaticky zařadil do
"mlékařského rodu Liklerů". Mimo otce pracoval v mlékárně
jeho bratranec Jan Likler, a to nejprve jako ekonom v Protivíně
a následně jako výrobní ředitel MADETY, jeho synové
Milan a Jan pracovali v mlékárnách v Řípci a Jindřichově
Hradci. Když k nim přidáme některé manželky, které v mlékárně
pracovaly také, je to docela slušné zastoupení. Všichni
pracovali v tehdejších Jihočeských mlékárnách.
Ihned po maturitě nastoupil do Jihočeských mlékáren
se sídlem v Českých Budějovicích na tzv. umístěnku.
Po pohovoru s ředitelem podniku Jaroslavem Rotbauerem
nastoupil na svůj první závod v Protivíně, kde působil ředitel
Miroslav Hlásenský. Protivínská mlékárna byl typický závod
tehdejší doby. Nedostatečně vybavená, kapacitně nepostačující
na výkup všeho mléka i trpící výraznými rozdíly v nákupu
mléka mezi zimním a letním příjmem. Hygiena se vykládala
velmi volně, stejně volné bylo i pracovní oblečení. Tehdejší
mistr provozu v létě nosil tričko, trenýrky, rozepnutý plášť,
na nohou galoše ze seříznutých holinek, na hlavě baret a za
uchem inkoustovou tužku. Jako mistr sýrárny a později
máslárny si prodělal všechny chyby nezkušených začátečníků
jak ve výrobě, tak ve vztazích s lidmi, které na malých
městech nejsou snadné. Na sýrárně se vyráběl sýr Moravský
bochník s 30 % tuku v sušině, a to jako surovina pro tavení,
ve spolupráci s Výzkumným ústavem mlékárenským, pracovištěm
Tábor, se zkoušela výroba nového druhu eidamského
hněteného sýra. Jak bylo zvykem na malých místech, udržovaly
se přátelské kontakty s okolními podniky, probíhala čilá
naturální výměna mezi mlékárnou, pivovarem a vajíčkárnou a ani takový vaječný koňak ze smetany z mlékárny, lihu
z laboratoře a vajíček z drůbežárny neměl chybu. Docela příjemné
zážitky z prvního místa doplnil Láďovi Liklerovi i fakt,
že podnájem sdílel s Antonínem Zavadilem, pozdějším ředitelem
podniku Severomoravské mlékárny. A ten podnájem
byl u paní Havlíkové, jejíž syn Josef studoval medicínu a později
se stal úspěšným lékařem ve Švýcarsku a neúspěšným
manželem Nadi Urbánkové. Protivínský pobyt ukončil povolávací
rozkaz na vojnu, která trvala kvůli Karibské krizi
dvacet osm měsíců.
Absolventi mlékařské školy z roku 1961 po deseti letech (Ladislav Likler pátý zprava)
Vojnu skončil Láďa v Terezíně, kde odolal nabídce
Severočeských mlékáren na zaměstnání, a vrátil se do mlékáren
Jihočeských. Nastoupil do závodu v Českých Budějovicích
jako mistr máslárny, kde byl v té době nejvýkonnější
zmáselňovač Simon s výkonem 800 kg/hod.
Největší vliv v té době na něj měl ředitel František
Cipro, se kterým si dlouho povídal o jeho zkušenostech
z družstevních mlékáren a na němž mu imponovala jeho
osobnostní noblesa a šarm. Asi po roce byl Ladislav přeložen
do Týna nad Vltavou, kde získal bydlení, a pracoval tam
jako mistr na sýrárně. V Týně se vyráběl sýr Niva, a to klasickým
způsobem, zkoušel se zde i odlučovač na syrovátku.
Ne vždy se sýry dařily, zrací sklepy byly v bývalých pivovarských
sklepích bez chlazení, jen se zaledováním, které vydrželo
ani ne do poloviny léta. Následně Láďu povolali opět
do mlékárny v Českých Budějovicích, kam z bydliště v Týně
do práce nějakou dobu dojížděl. V této době ho zastihl rok
1968, který mu ovlivnil život na dalších dvacet let, a to dost
výrazně.
V době vstupu vojsk Varšavské smlouvy studoval Ladislav
Likler ekonomii na Vysoké škole zemědělské v Českých
Budějovicích, a protože se na vojně nechal přemluvit
ke vstupu do strany, byl delegován za Jihočeské mlékárny
do koordinačního výboru studentů a podniků. Tento výbor
vystupoval proti vstupu vojsk a byl v počátcích normalizace
rozpuštěn a jeho členové stranicky potrestáni. Ladislava
Liklera stejní lidé, kteří ho delegovali, následně v roce
1969 vyloučili ze strany a on skončil i studium na VŠZ. V té
době se v Praze oženil, ale nemohl už nastoupit do dohodnutého
zaměstnání. Začal tedy pracovat na ředitelství malého
závodu Potraviny jako vedoucí obchodního oddělení. Situaci
zpočátku dost těžce nesl, ale postupně si vybudoval dobrou
pracovní pozici, ale bez možnosti jakéhokoliv postupu. V té
době se vrátil ke sbírce sýrových etiket, která se pro něj stala
únikem od existenčních problémů. Vstoupil do Klubu sběratelů
kuriozit a po dvou letech se stal jeho předsedou, kterým
je po 42 letech dosud.
Největší sběratelský klub v zemi vydával časopis, publikace,
organizoval burzy s mezinárodní účastí, což byla a je
práce, která Ladislava Liklera zaměstnávala a těšila. Stal
se známým a vyhledávaným sběratelem a spolupracoval
s médii. Napsal stovky článků o sběratelství a velkou publicitu
mu přinesl televizní pořad ANO - NE, který se vysílal
tři roky v televizi na ČT1 v hlavním čase. Pořad autorsky připravoval
a ve všech pořadech byl na obrazovce jako předseda
soutěžní poroty. Naštěstí se nikdo neozval s jeho stranickou
minulostí, protože vyloučení straníci na obrazovku nesměli.
Současně se věnoval sbírce sýrových etiket, která rychle
rostla a vzbudila pozornost i v zahraničí. Spřátelil se s největšími
sběrateli té doby, Marcelem Auclertem z Paříže
a Heinzem Boltshauserem z Bernu. Začali se vzájemně
navštěvovat a svými pozváními mu umožnili vyjíždět poměrně
často do kapitalistické ciziny. Hodně pro něj udělal zvláště
pan Marcel Auclert, který ho naučil rozumět francouzským
sýrům a v roce 1986 ho navrhl a podpořil při přijetí do Řádu
rytířů Camembertu. Tohoto členství si Ladislav velmi váží,
protože je zcela výjimečné, aby ho získal člověk z východní
Evropy, například druhým členem řádu je jen obchodník se
sýry z Budapešti. Ve Francii je Ladislav Likler také jediným
čestným členem Club Tyrosemiophile de France.
Rok 1989 změnil život nám všem, a tedy i Ladislavu
Liklerovi. V zaměstnání zmizely funkční limity a přešel jako
obchodní ředitel na podnik Potraviny Středočeský kraj, kde
se podílel na jeho privatizaci. Po jejím dokončení se stal na
dva roky poradcem likvidátora podniku.
Souběžně vyvíjel celou řadu dalších aktivit. Byl spoluzakladatelem
Společnosti Josefa Škvoreckého, kde ale nebyl
dlouho aktivní, protože Společnost se chovala jinak, než
si představoval. Začal pracovat pro francouzskou společnost
SOPEXA Česká republika, která měla za úkol propagovat
francouzská vína, sýry a ovoce v Československu. Byl
v té době vlastně jediným u nás, kdo francouzským sýrům
rozuměl, a spolu s naším největším znalcem francouzských
vín Hynkem Víchem své znalosti předávali dalším lidem při
školeních pro odborníky nebo přednáškách s ochutnávkami
pro spotřebitelskou veřejnost. Díky SOPEXE se také dostal
do hodnotitelské komise pro sýr Brie de Meaux v rámci
Národní zemědělské výstavy v Paříži. V zastoupení této společnosti
vystoupil v televizi Prima ve dvou desítkách pořadů
Prima vařečka s Ivanem Vodochodským, a tyto pořady byly
hodnoceny jako jedny z nejlepších.
Příprava rozhovoru s Josefem Bekem a Zdeňkem Řehořem
Klub sběratelů kuriozit se stal samostatným občanským
sdružením, proto bylo nutné vyřídit všechny formality,
najít nové sídlo a prostory pro archiv a zajistit finančně a organizačně další činnost klubu. Klub pokračuje ve vydávání
časopisu a dalších publikací a pořádá velká setkání sběratelů,
pro která využívá hlavně menzy vysokých škol. Klub si
také musel zajistit fi nanční stabilitu a to se podařilo. Všechno
pod vedením Ladislava Liklera.
Jeho aktivity ale nejvíce ovlivnilo založení Superlativ
klubu společně s Ladislavem Kochánkem, který jako první
u nás shromažďoval československá NEJ a vydal několik
knih. A dále s Josefem Hrubešem, místopředsedou Klubu za
starou Prahu, autorem několika desítek knih o Praze a držitelem
Ceny hl. m. Prahy, a Emilem Příhodou, majitelem Automuzea
Praga. Superlativ klub chtěl propagovat na veřejnosti
to nejlepší z Československa a České republiky a předpokládal,
že jeho činnost bude podporována. To se nepodařilo,
a tak Superlativ klub začal fungovat jako agentura a na svou
činnost si musí vydělat. Od začátku spolupracoval s agenturou
Dobrý den a ve spolupráci s ní uspořádal celou řadu
akcí. Pracoval pro Českou společnost pro jakost, kde zajišťoval
prezentaci výrobků a fi rem se značkou CZECH MADE
a podílel se na předávání každoročních Národních cen za
jakost ve Španělském sále na pražském Hradě. Začal udělovat
Ceny Superlativ klubu novým a úspěšným cestovním
kancelářím, restauracím a uměleckým restaurátorům. Cena
byla udělována pět let, poté se společníci Superlativ klubu
rozešli a Ladislav Likler pokračoval pod tímto názvem v činnosti
sám.
Ladislav Likler začal pracovat také pro rádio Frekvence
1, pro které autorsky a produkčně připravoval tříhodinový
pořad "Vaříme v přímém přenosu", kde se skutečně
vařilo s posluchači. Několik měsíců byl věnován restauracím
nejenom z Prahy, pak převzala pořad společnost MAGGI.
Ve studiu vařili čtyři kuchaři, např. profesorka Sedláčková
ze Střední průmyslové školy potravinářské v Podskalské.
Láďa také objevil a poprvé přivedl k mikrofonu Zdeňka
Pohlreicha. Do pořadu zval i hosty a byly mezi nimi známé
osobnosti, např. docent Bohumil Svoboda, z potravinářů
Ing. Jiří Kopáček, CSc., tehdy za fi rmu BAARS, Jan Hůda,
ředitel Rybářství Třeboň, František Chvalovský, obchodník
s masem, a další. Z kulturní sféry Pavel Sedláček, Pavel
Bobek, Karel Čáslavský, Eva Pilarová, Helena Růžičková
a řada jiných. Pořad se vysílal v rámci Dámského klubu
a moderovaly ho Stáňa Lekešová, Marie Retková, Milena
Vostřáková, Jaroslava Panýrková a Hana Švejnohová. Pořad
byl posluchačsky velice úspěšný.
Ještě v rámci Superlativ klubu obnovil Ladislav Likler
oslavu Dne mléka, která poprvé proběhla v roce 1994
a následně byla organizována pod jeho vedením dalších
15 let. Akce se poprvé konala v restauraci U zlatých andělů
na Starém městě a od dalšího roku získala i podporu Českomoravského
svazu mlékárenského, později Ministerstva
zemědělství a SZIF. Podoba Dne mléka, později Světového
dne mléka, se vyvíjela, měnilo se i místo konání od hotelu
Kampa až k Parkhotelu v Praze v Holešovicích. V rámci Dne
mléka se vždy prezentovalo několik mlékárenských společností,
svá vystoupení měli i zástupci Ministerstva zemědělství,
mlékařského svazu a zemědělských organizací.
Aby se náplň akce zpestřila, vymyslel Ladislav Likler spolu
s tehdejším předsedou mlékařů Michalem Němcem a doc.
Ladislavem Čurdou z VŠCHT akci Mlékárenský výrobek
roku, kde byly hodnoceny výrobky uvedené na trh v předešlém
roce a udělovány diplomy. Předávaly se i diplomy za
Nejlepší sýrovou etiketu roku, kterou zavedl Klub sběratelů
kuriozit v roce 1973. Je autorem loga Mlékárenského
výrobku roku a Celostátních přehlídek sýrů. Oslava "Světového
dne mléka" a soutěž "Mlékárenský výrobek roku"
mají nyní již svou tradici a obojí probíhá současně každý rok
koncem května. Také Celostátní přehlídky sýrů, pořádané
každý druhý rok - vždy v lednu - považují naši sýraři už za
jakousi samozřejmost.
Ladislav Likler vyhlašuje akci Mlékárenský výrobek roku.
Po celou dobu s přestávkami pracoval Láďa na sbírce
sýrových etiket, která se stala podle hodnocení v roce 1996
největší na světě. Pro sběratele byla a je nejenom souborem
velkého množství exponátů, ale hlavně zdrojem informací
o sýrařství u nás, ale i v celém světě. Právě sbírka byla
základem pro vznik dvou publikací o historii mlékárenství
v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Knihy vyšly v nákladu
5000 kusů s podporou mlékárenských společností. Jsou zcela
rozebrány a vydavatel registruje několik set zájemců, což ale
na dotisk nestačí. Knihy občas nabízejí antikvariáty a jsou
k dispozici ve většině knihoven a muzeí.
Předávání diplomů za nejlepší sbírky s Jiřím Suchým.
Ladislava Liklera ale nezajímají jenom etikety. Je
znalcem sýrů a ochutnal stovky druhů sýrů z celého světa. Je
příznivcem plnohodnotných sýrů, konzumovaných v menších
množstvích jako lahůdka. Mezi jeho nejoblíbenější sýry
patří l´Explorateur, Boursault, Roquefort a Comté z Francie,
Stilton z Velké Británie, Tëte de Moine ze Švýcarska a řada
jiných. U nás jsou to sýry s plísní a délezrající Tylžský sýr
Josefa Pánka. Schází mu drobné dezertní, kmínové nebo
máslové sýry, které vyráběla v minulosti většina malých
mlékáren. V nemilosti je u něj Eidam 30 %, který považuje
za hmotu. Spolu s Ing. Jiřím Kopáčkem, CSc., také napsali
článek o tom, proč se pouze v Československu a Česku tento sýr jmenuje Eidam, a nikoliv Edam nebo Edamer jako ve
zbytku světa. Důvod ale nezjistili. Z každé zahraniční cesty
jeho přátel a také z cest vlastních získává sýry z navštívené
země. Ty potom degustuje s přáteli a kolegy z mlékárenského
oboru, čímž všichni posilují svoje nadšení pro sýrařskou věc,
ale i je konfrontují s našimi výrobky.
S manželkou u vodopádů Iguazů.
Největší světovou sbírku sýrových etiket, kterou Ladislav
vytvořil, převzala před pěti lety společnost LAKTOS
PRAHA s. r. o., takže sbírka má zajištěnu další existenci. Pod
názvem LAKTOS COLLECTION je už známa v mlékárenském
světě a může se s ní seznamovat i veřejnost prostřednictvím
výstav nebo využít možnosti k prohlídce sbírky po
předchozí dohodě. Sbírka je neustále doplňována o starší
i současné exponáty a obsahuje asi 210 000 etiket a dokumentů.
Ve sbírce jsou stovky unikátů získaných z korespondence
s výrobci z celého světa, přivezené z cest vlastních nebo
přátel a získané výměnou se světovými sběrateli. Ze sbírky
byly připraveny už tři výstavy, které byly vystaveny na řadě
míst v České republice. Ladislav Likler byl také iniciátorem
velké akce pořádané ke 100 letům tavených sýrů.
Ochutnávka uruguayských sýrů na Petřinách u Liklerů.
Jubilant se na svůj věk rozhodně necítí a chce ve svých
aktivitách pokračovat, dokud mu to zdraví dovolí. Vytvořil
toho mnoho, ale není pochyb o tom, že můžeme jeho další
aktivity stále očekávat.
Převzato z Potravinářské revue
